Články

Věřím

14. července 2017 v 19:55 | Jade
Něco se rýsuje. Upínám se k tomu, šílím, jak nemůžu vydržet nápor, co mě dusí. Bude poslední nadějě toho, jestli mám bojovat nebo ne. Věřím v to.

Všechno se změmilo

24. března 2017 v 17:17 | Jade
Víte, netušila jsem, jaké je být ve strašné bryndě. Teď už to vím.

(Omlouvám se, že nepíšu tak, jak bych chtěla. Děla mi obrovský problěly psát, ale zdokonalu ji se.)

Chodila jsem na brigádu, protože byly podzimní prázniny. Asi si nedovedete přectavit, jak ta noha neskutečně bolela. Pocítila jsem, že je něco špatně. Noha mě začala trápit od malého dítětě, ale takovou palčivou bolest jsem nikdy nedovedla zařadit.
Ráno. Maminka mě zbudila, jelikož byly ryby a ty já ráda. Sedela jsem v kuchyni a najednou to začlo.

"Je mně... nějak... divně..." Potom jsem omdlela a už mě neprobudili. Sanitka. Řev. Všechno jsem slyšela, povzdálí... V tu ránu se změnilo úpně všechno.
Měla jsem mozkovou příhodu. Dělalo mi nejvěčí problémy s mluvením, ale logopadka říkala, že se všechno zlepší, pojedu do lázní a můžu jít zase do školy na gymnázium.
6 dní jsem to vydržela, hlavička se zlepčovala a nabíralo přesvěčivé obrátky. A pak? Tento moment jsem omdlela po druhé a bylo všechno o 100 procent horší. Nemusela jsem přežít. Doktoři říkají, že se mluví o smrti každý den, ale přesto jsem přežila. První měsíc to bylo čiré zlo, ale pomalu se dávám do hromady.

Ale víte co? Požívám bolest, každý kousek vnitru mluví tak jednoduše... Nedude dlouho trvat, kdy udělám všechno proto, abych skončila.

Nový začátek?

29. ledna 2017 v 21:23 | Jade
Ahoj. Dlouho jsme se neviděli.

Měla jsem mozkovou příhodu. Dost hustý, že?

1. listopadu 2015 je to úplně na hovno. Špatně se mi mluví, nemůžu chodit a ruka mě neposlouchá. Jinak se mám dobře, dík za optání.

Stát se to může i vám, ale byla bych raději, kdy by ne. Tady ta nemoc je moc hnusná.

V noci a spát?

1. listopadu 2015 v 1:43 | Jade
Zase tu budu do rána. Mám naprosto přehozenej režim - šla jsem si dadnout kolem deváté s představou, že vyřeším svůj deficit, probudím se časně, přesto odpočatě a užiju si celičkou neděli za normálního denního rytmu. Místo toho tu šmejdím vzhůru už od půlnoci(!) a bojím se, v jakém stavu se budu pohybovat zítra ve škole.

Ono by se nic nepokazilo, kdybych celé prázdniny nechodila spát v době, kdy běžně vstávám. Strašidelný? Nikdo nevěřil, že takové brigádničení (co jste si mysleli?) zvládnu, avšak o to víc hrdá na sebe a celou skupinku kolem mě jsem. Odnesla jsem to hlavou jak střep, sedřenými prsty - schválně zkuste uhlazovat obaly od čokolády tak dlouho, dokud si nesedřete kůži z prstů - a bolestí v lopatkách, ale dávám se pomalu dohromady. Stejně, jako bylo potřeba rychle se adaptovat na fungování v noci, by se teď docela hodilo naučit se zase žít během světlé části dne. Vlastně jsem celé prázdniny nevyšla ven jindy než za pološera, ať už ráno, nebo večer. A pokaždé do práce nebo z práce.

Návraty domů se mi strašně líbily i z jiných důvodů, než že to mám za sebou. Jistě jde o docela ujeté jednání, ale i po mnohahodinové šichtě jsem vystupovala z autobusu o necelý kilometr dřív, abych si mohla užít procházku za svítání.
Bylo krásné nasávat atmosféru čerstvého dne a nepotkat skoro nikoho. Tedy až na Ženu v plamenech, sekretářku ze základky, se kterou jsme se pokaždé střetly u přejezdu (myslím, že na nás bylo moc dobře rozeznatelné, kdo míří z domů a kdo domů). Jednou jsme procházely úplně kolem sebe, tak jsem se s vypětím posledních sil usmála a pozdravila. Ona odpověděla a za pozdrav přidala mé jméno. Bylo milé, že mě poznala. Musela si říkat něco ve smyslu ty vole, takhle nad ránem, to musela bejt pařba, zároveň mě však nepotěšilo, že moje já po noční směně vypadá stejně hrozně jako základoškolský standart a učitelé plus personál mě stále nemají problém poznat. Sakra.

Nevěřila bych, co se dá tři noci za sebou vydržet. Ne, na brigádě jsme svým způsobem nedřely ani nic těžkého nenosily - jenom seděly a balily čokoládu. Jsem zničená a k tomu fakt pyšná, že jsme to dokázaly vydržet! Zásadní momenty nejspíš nacpu do samostatného článku.
Co asi s prací nesouviselo, byla bondovka při závěrečné směně v podobě velké čokoládové krádeže. Tu náš šestičlenný gang zvládl, stejně jako definitivní opuštění areálu, kdy jsme se tak trochu "vloupaly ven" přes zavřenou bránu. Okolní řidiči nás určitě podezírali, co s mafiánskými výrazy ve svých batůžcích přenášíme a proč z továrny odcházíme plotem. Myslím, že ze záběrů na bezpečnostních kamerách byste se posrali.

Zkuste si v čokoládovně zachovat postoj, že takový věci nejíte. Třetí den už mi z té hnědé hmoty bylo fakt blbě a na hromádku s odloženými kousky, co se nám rozpadly, jsem se nemohla ani podívat. Ostatní to uždibování taky nějak přešlo. Zdá se, že s čokoládou lepší vztah než "jenom ochutnám" již nenavážeme.

Takže takhle vypadaly moje prázdniny. Plán na halloweenské cupcaky s netopýrama vyšel stejně jako ono dnešní "probudím se ráno" a obecně nevím, jestli se po nahlédnutí do potravinářského průmyslu ještě chci přibližovat k jídlu. Byla bych klidnější, kdyby nám aspoň jednou někdo řekl, abychom si umyly ruce nebo vzaly rukavice. Bojím se stoupnout na váhu. Potřebuju se ztrhat na orbitreku (až mě přestane bolet noha, která zlobí i ze zasraného sezení) a naučit hromadu věcí do školy. Dopsat pracovní projekt. Rozfofrovat výplatu.
Aspoň, že na blog si vzpomenu. Stejně bych se strašně nudila, kdyby se nic nemuselo. A máme tu listopad.

I need a... breathe? bread? break?

26. října 2015 v 18:51 | Jade
Přišla jsem vám něco říct, otevřela k tomu mailovou schránku, zjistila, že jsem si vydělala své první peníze a myšlenka na to důležitý je tatam.

Není to velká částka, ale na ruku tolik jen tak nedostávám. Navíc je poctivě vydělaná, oujé! Samostatná Jade! Stálo ji to jen pětinásobné nervové zhroucení!
Moment, ať nekecám. Úplně první výplatu jsem vlastně dostala kdysi před Vánoci za brnkání koled a zazpívání Bílýho slona při rozsvicování stromku na náměstí. Dali mi stovku a oranžovej hrníček. Pár střepů, co z něj nedávno zbylo, mě snad nikdy tolik nerozesmutnilo.

Župánek

24. října 2015 v 3:13 | Jade
Válím se už příšernou dobu v posteli a nemůžu spát. Píšu v představě, že se mi nad článkem povede trochu uvolnit páru, protože den jako tento se moc jednoduše nevstřebává. V tom dobrém.

Můžu na vás okamžitě vyvalit tisíc historek z tanečních, ale jen o nich to tentokrát nebylo. Zajímavě se to totiž začalo jevit mnohem dřív.

Cvakání v nestíhání

21. října 2015 v 19:39 | Jade
Upřímně, tentokrát si nebudu dávat moc záležet, protože počítače mám akorát plné zuby.

To je příznivá novinka, když vezmeme v potaz, že důvodem mého častého vysedávání před obrazovkou je práce. Opravdová! Za prachy! Teď jistě chápete, proč je mi z písmenek nevolno a blogu se důkladným obloukem vyhýbám. Mám toho celkem po krk a pokud to jde, předstírám, že elektronika neexistuje.

Ein zwei drei

10. října 2015 v 14:17 | Jade
Říkal někdo, že mu schází mé deníčkové výplody? Neříkal. Takže tady jsou.

Na moje líné poměry se toho událo až příliš. Jsem bohatší o pár materiálních kousků, srandovních vzpomínek, životních rad od hyperaktivních pořadatelů prezentací a dokonce jedno zdánlivě závažné zjištění, které svým způsobem objasňuje spoustu divných věcí. Přečtěte si pár příhod!

Klasický fanatický útok na oblast sporáku po návratu odkudkoli se mi pojednou vymstil. To bylo takhle. Přicházím z dlouhého vyučování a očekávám, že na mě v troubě čeká oběd, na nějž se těším od chvíle, co ho ráno spatřuji ještě neupravený a zmrazený na lince - ryby ulovené naším známým v Norsku. Doma nikdo není, takže nemilosrdně vytahuji plech a za půl minuty mi z celé speciality nezbývá na talíři ani drobek.
Později dorazí máma a ptá se, jak mi chutnalo. Samozřejmě, že chutnalo. Nato se ptá, jestli jsem snědla i kůži. Samozřejmě, že snědla, a jak byla křupavoučká! Mámin vystrašený pohled mi dává znát, že všechno nebude tak úplně cajk. Všichni přece dobře víme, že kůže hlubokomořských ryb se jíst nesmí! Kdyby na nich zůstala zapomenutá šupinka, mohlo by to prý být špatný. V ten moment jsem na sobě začala pozorovat všechny příznaky otravy a strávila půl dne v představách, jak mi odchází orgány (důraz na slovo "představy"). A pak... jsem to přežila.

(Od)stěhování

3. října 2015 v 21:40 | Jade
Zkuste vnímat ten klid na duši, se kterým článek píšu. Zvýšená koncentrace kartonových krabic znamená jediné - Jade se dočkala.

Víme, jak neochotně se k následujícímu tématu vyjadřuju, ale mám potřebu poznamenat sem jednu vcelku zásadní věc. Sezona kolotočů skončila a čeká nás pár posledních víkendových akcí, při nichž už není třeba bydlet v maringotce. Takže jsme se po půl roce konečně přestěhovali zpátky do baráku, který jako jediný považuju za opravdový domov. Holka jako já by měla být doma všude. Nasrat.
Když nepočítám každotýdenní přejíždění z místa na místo během sezony, stěhujeme se dvakrát za rok. Zjara pryč a na podzim zpět. Je to mimochodem jeden ze dvou důvodů, proč neděláme opravdový vánoční úklid - všechno se totiž nejlépe vysmejčí a urovná právě při stěhování (druhá příčina je, že stejně uklízíme furt). A přesně tím od pátku žijeme. Naštěstí máme natrénováno, takže jsme už nyní krásně zabydlení. Jsem z toho zápřahu docela utahaná, a přitom je mi tak báječně lehce.

Omáčku už ne

1. října 2015 v 19:36 | Jade
K rýmičkám patří kapesníky, nosní spreje, odpočinek a vytížené peřiny. Ne vaření.

Maminka si situaci přebrala špatně. "Jade zůstala doma, protože jí je blbě," pochopila jako "Jade zůstala doma" a tečka. Že se nevykroutím z otravného ranního zastýlání všech peřin, mi došlo hned, ale nevadí. Že se bez mého přičinění z dřezu nepřestane valit špinavé nádobí, to taky chápu. Ale pokyn "něco uvařit" byl na můj stav už trochu přes čáru.

Koláček by nebyl

26. září 2015 v 23:02 | Jade
Ze skříně pomalu tahám svetříky, chlemtám čaje po hektolitrech, rozmazluju se sezonním ovocem a vytáčím lidi výroky, že "takhle by mělo bejt celý léto." Aneb podzim je na scéně.

Ukázalo se, co přesně jsem kdovíjak dlouho potřebovala. Procházku lesem. Taková záležitost vás parádně uvolní, a pokud s sebou táhnete tři skvělé lidi, máte o terapii zdarma postaráno.

Pěšinka pokrytá spadaným listím nás s kamarádkami dovedla až k lesnímu posedu. Chvilku jsme si ho zpovzdálí měřily, načež jsem logicky zvolala: "Já čtu mysliveckej blog! Jdem nahoru!" a nakročila na dřevěný žebřík.
Pak nastalo něco docela zvláštního. Seskočila jsem zpátky a poodstoupila; vybavily se mi situace ze špatných snů, které vypadají až moc podobně. Žebříky. Jak jen se mi to zdává? Lezu po žebříku postaveném kolmo k zemi na plošinu, která s ním svírá pravý úhel. Není se kde chytit, většinou fouká vítr a já se zaseknu jednou nohou na plošině, přičemž nemůžu udělat pohyb tam ani zpět. Nenásleduje nic hezkého. A tak v realitě zůstávám stát přikovaná k zemi a cítím se podivně ohroženě, během čehož nahoru ostatní vyšplhají nahoru a volají mě k nim.

Taneční poprvé

19. září 2015 v 16:56 | Jade
Mám za sebou první taneční. Asi nemá cenu popisovat, jak přesně vše probíhá, ačkoli postřehy od otrkanějších lidí mají pro ty, co to teprve čeká, bezesporu vysokou hodnotu.

(Dovoluji si hodit sem odkaz na blogerku, u níž rozhodně stojí za přečtení nejen články s tematikou tanečních kurzů.) Nejspíš nebudu příliš sdílná v ohledu užitečných informací, snažím se tu jen uchovat pár vzpomínek, ok?

Nemódní děvče nakupuje

23. srpna 2015 v 14:22 | Jade
S maminkou jsme konečně naplnily náš dlouho omílaný plán jet někam pořádně nakupovat. Když jsem byla malá, butiky mě neskutečně stresovaly a soukromé prostory kabinek zajisté spatřily i nějaké ty slzy. Teprve po pár letech jsme se s obchody skamarádily...

... a to až příliš, z čehož při zpětném střízlivém pohledu vyplynula jen spousta zbytečných hadrů. Teď si nakupování užívám podle nálady a s podivem můžu říct, že radši než jakoukoli kamarádku s sebou po nákupácích táhnu svoji mámu. Je upřímná, semtam něco zaplatí a zpravidla dělá zastávku u občerstvení, kde se nerozpakuje rozšoupnout víc než v háemku.

Obchůdek s poctivou prací

21. srpna 2015 v 20:10 | Jade
K návratu z Čech došlo poměrně časněji, než se předpokládalo, přesto se návštěva u kamarádky vyplatila a byla velice přínosná.

S D. se setkáváme tak jednou za rok a půl, přesto k sobě přistupujeme, jako bychom se osobně vídaly zcela běžně. Většinu času jsme strávily v obchodě s keramikou, kde si D. odbývá svou brigádu pod tíhou zničující pracovní doby (postřehla jsem její zoufalý výraz, kdykoli se někdo podivil, že je otevřeno tak dlouho).

A je vymalováno

30. července 2015 v 23:31 | Jade
Je tomu poměrně dávno, co jsem začala brblat o změně barvy pokoje. Světle fialová - navíc nezvolená mnou, ale rodiči - se po pěti letech docela okoukala.

Doma mě vyslechli, jenže zřejmě nepochopili, protože když se v zimě maloval celý dům, můj pokoj zůstal nedotčen. S letními prázdninami tak přišel dokonalý čas provést něco, z čeho má celé příbuzenstvo strach - převzít iniciativu.
 
 

Reklama