Články

Zase já

21. listopadu 2017 v 16:23 | Jade
Vyčkávám.
Věřím.
A taky jsem trochu v prdeli.

Snažím se co mohu. Chce to čas, trpělivost a píli vydržet. Nemíním uvěřit, že jsem taková, jaká sem. Jiná.

Zažila jsem hodně blbostí, ale ráda na ně vzpomínám. Lásku a zkušenosti, nespoutaná tajemství touhy a poznání. Necítila motýlí křídla v břiše. Nikdy jsem nehulila trávu a straště mě to mrzí. Puberta jak bejk, říkala jsem naprosté kraviny, lámala jsem si hlavu z hloupostí, avšak nelituju ničeho. Bůh ví, kdy to bude zase.

Nemůžu příd na to, co bude dál. Alespoň načas neumím chodit a vyrovnala jsem se s tím, že mám vozík. Dočasně - přecejenom, myšlenky stále hlodají. Přátelé, které mě udržují na živu.
Bojím se. A mám proč.

Věřím

14. července 2017 v 19:55 | Jade
Něco se rýsuje. Upínám se k tomu, šílím, jak nemůžu vydržet nápor, co mě dusí. Bude poslední nadějě toho, jestli mám bojovat nebo ne. Věřím v to.

Nový začátek?

29. ledna 2017 v 21:23 | Jade
Ahoj. Dlouho jsme se neviděli.

Měla jsem mozkovou příhodu. Dost hustý, že?

1. listopadu 2015 je to úplně na hovno. Špatně se mi mluví, nemůžu chodit a ruka mě neposlouchá. Jinak se mám dobře, dík za optání.

Stát se to může i vám, ale byla bych raději, kdy by ne. Tady ta nemoc je moc hnusná.

V noci a spát?

1. listopadu 2015 v 1:43 | Jade
Zase tu budu do rána.

Mám naprosto přehozenej režim - šla jsem si dadnout kolem deváté s představou, že vyřeším svůj deficit, probudím se časně, přesto odpočatě a užiju si celičkou neděli za normálního denního rytmu. Místo toho tu šmejdím vzhůru už od půlnoci(!) a bojím se, v jakém stavu se budu pohybovat zítra ve škole.

I need a... breathe? bread? break?

26. října 2015 v 18:51 | Jade
Přišla jsem vám něco říct, otevřela k tomu mailovou schránku, zjistila, že jsem si vydělala své první peníze a myšlenka na to důležitý je tatam.

Není to velká částka, ale na ruku tolik jen tak nedostávám. Navíc je poctivě vydělaná, oujé! Samostatná Jade! Stálo ji to jen pětinásobné nervové zhroucení!
Moment, ať nekecám. Úplně první výplatu jsem vlastně dostala kdysi před Vánoci za brnkání koled a zazpívání Bílýho slona při rozsvicování stromku na náměstí. Dali mi stovku a oranžovej hrníček. Pár střepů, co z něj nedávno zbylo, mě snad nikdy tolik nerozesmutnilo.

Župánek

24. října 2015 v 3:13 | Jade
Válím se už příšernou dobu v posteli a nemůžu spát. Píšu v představě, že se mi nad článkem povede trochu uvolnit páru, protože den jako tento se moc jednoduše nevstřebává. V tom dobrém.

Můžu na vás okamžitě vyvalit tisíc historek z tanečních, ale jen o nich to tentokrát nebylo. Zajímavě se to totiž začalo jevit mnohem dřív.

Cvakání v nestíhání

21. října 2015 v 19:39 | Jade
Upřímně, tentokrát si nebudu dávat moc záležet, protože počítače mám akorát plné zuby.

To je příznivá novinka, když vezmeme v potaz, že důvodem mého častého vysedávání před obrazovkou je práce. Opravdová! Za prachy! Teď jistě chápete, proč je mi z písmenek nevolno a blogu se důkladným obloukem vyhýbám. Mám toho celkem po krk a pokud to jde, předstírám, že elektronika neexistuje.

Ein zwei drei

10. října 2015 v 14:17 | Jade
Říkal někdo, že mu schází mé deníčkové výplody? Neříkal. Takže tady jsou.

Na moje líné poměry se toho událo až příliš. Jsem bohatší o pár materiálních kousků, srandovních vzpomínek, životních rad od hyperaktivních pořadatelů prezentací a dokonce jedno zdánlivě závažné zjištění, které svým způsobem objasňuje spoustu divných věcí. Přečtěte si pár příhod!

Klasický fanatický útok na oblast sporáku po návratu odkudkoli se mi pojednou vymstil. To bylo takhle. Přicházím z dlouhého vyučování a očekávám, že na mě v troubě čeká oběd, na nějž se těším od chvíle, co ho ráno spatřuji ještě neupravený a zmrazený na lince - ryby ulovené naším známým v Norsku. Doma nikdo není, takže nemilosrdně vytahuji plech a za půl minuty mi z celé speciality nezbývá na talíři ani drobek.
Později dorazí máma a ptá se, jak mi chutnalo. Samozřejmě, že chutnalo. Nato se ptá, jestli jsem snědla i kůži. Samozřejmě, že snědla, a jak byla křupavoučká! Mámin vystrašený pohled mi dává znát, že všechno nebude tak úplně cajk. Všichni přece dobře víme, že kůže hlubokomořských ryb se jíst nesmí! Kdyby na nich zůstala zapomenutá šupinka, mohlo by to prý být špatný. V ten moment jsem na sobě začala pozorovat všechny příznaky otravy a strávila půl dne v představách, jak mi odchází orgány (důraz na slovo "představy"). A pak... jsem to přežila.

(Od)stěhování

3. října 2015 v 21:40 | Jade
Zkuste vnímat ten klid na duši, se kterým článek píšu. Zvýšená koncentrace kartonových krabic znamená jediné - Jade se dočkala.

Víme, jak neochotně se k následujícímu tématu vyjadřuju, ale mám potřebu poznamenat sem jednu vcelku zásadní věc. Sezona kolotočů skončila a čeká nás pár posledních víkendových akcí, při nichž už není třeba bydlet v maringotce. Takže jsme se po půl roce konečně přestěhovali zpátky do baráku, který jako jediný považuju za opravdový domov. Holka jako já by měla být doma všude. Nasrat.
Když nepočítám každotýdenní přejíždění z místa na místo během sezony, stěhujeme se dvakrát za rok. Zjara pryč a na podzim zpět. Je to mimochodem jeden ze dvou důvodů, proč neděláme opravdový vánoční úklid - všechno se totiž nejlépe vysmejčí a urovná právě při stěhování (druhá příčina je, že stejně uklízíme furt). A přesně tím od pátku žijeme. Naštěstí máme natrénováno, takže jsme už nyní krásně zabydlení. Jsem z toho zápřahu docela utahaná, a přitom je mi tak báječně lehce.

Omáčku už ne

1. října 2015 v 19:36 | Jade
K rýmičkám patří kapesníky, nosní spreje, odpočinek a vytížené peřiny. Ne vaření.

Maminka si situaci přebrala špatně. "Jade zůstala doma, protože jí je blbě," pochopila jako "Jade zůstala doma" a tečka. Že se nevykroutím z otravného ranního zastýlání všech peřin, mi došlo hned, ale nevadí. Že se bez mého přičinění z dřezu nepřestane valit špinavé nádobí, to taky chápu. Ale pokyn "něco uvařit" byl na můj stav už trochu přes čáru.

Koláček by nebyl

26. září 2015 v 23:02 | Jade
Ze skříně pomalu tahám svetříky, chlemtám čaje po hektolitrech, rozmazluju se sezonním ovocem a vytáčím lidi výroky, že "takhle by mělo bejt celý léto." Aneb podzim je na scéně.

Ukázalo se, co přesně jsem kdovíjak dlouho potřebovala. Procházku lesem. Taková záležitost vás parádně uvolní, a pokud s sebou táhnete tři skvělé lidi, máte o terapii zdarma postaráno.

Pěšinka pokrytá spadaným listím nás s kamarádkami dovedla až k lesnímu posedu. Chvilku jsme si ho zpovzdálí měřily, načež jsem logicky zvolala: "Já čtu mysliveckej blog! Jdem nahoru!" a nakročila na dřevěný žebřík.
Pak nastalo něco docela zvláštního. Seskočila jsem zpátky a poodstoupila; vybavily se mi situace ze špatných snů, které vypadají až moc podobně. Žebříky. Jak jen se mi to zdává? Lezu po žebříku postaveném kolmo k zemi na plošinu, která s ním svírá pravý úhel. Není se kde chytit, většinou fouká vítr a já se zaseknu jednou nohou na plošině, přičemž nemůžu udělat pohyb tam ani zpět. Nenásleduje nic hezkého. A tak v realitě zůstávám stát přikovaná k zemi a cítím se podivně ohroženě, během čehož nahoru ostatní vyšplhají nahoru a volají mě k nim.

Taneční poprvé

19. září 2015 v 16:56 | Jade
Mám za sebou první taneční. Asi nemá cenu popisovat, jak přesně vše probíhá, ačkoli postřehy od otrkanějších lidí mají pro ty, co to teprve čeká, bezesporu vysokou hodnotu.

(Dovoluji si hodit sem odkaz na blogerku, u níž rozhodně stojí za přečtení nejen články s tematikou tanečních kurzů.) Nejspíš nebudu příliš sdílná v ohledu užitečných informací, snažím se tu jen uchovat pár vzpomínek, ok?

Nemódní děvče nakupuje

23. srpna 2015 v 14:22 | Jade
S maminkou jsme konečně naplnily náš dlouho omílaný plán jet někam pořádně nakupovat. Když jsem byla malá, butiky mě neskutečně stresovaly a soukromé prostory kabinek zajisté spatřily i nějaké ty slzy. Teprve po pár letech jsme se s obchody skamarádily...

... a to až příliš, z čehož při zpětném střízlivém pohledu vyplynula jen spousta zbytečných hadrů. Teď si nakupování užívám podle nálady a s podivem můžu říct, že radši než jakoukoli kamarádku s sebou po nákupácích táhnu svoji mámu. Je upřímná, semtam něco zaplatí a zpravidla dělá zastávku u občerstvení, kde se nerozpakuje rozšoupnout víc než v háemku.

Obchůdek s poctivou prací

21. srpna 2015 v 20:10 | Jade
K návratu z Čech došlo poměrně časněji, než se předpokládalo, přesto se návštěva u kamarádky vyplatila a byla velice přínosná.

S D. se setkáváme tak jednou za rok a půl, přesto k sobě přistupujeme, jako bychom se osobně vídaly zcela běžně. Většinu času jsme strávily v obchodě s keramikou, kde si D. odbývá svou brigádu pod tíhou zničující pracovní doby (postřehla jsem její zoufalý výraz, kdykoli se někdo podivil, že je otevřeno tak dlouho).

A je vymalováno

30. července 2015 v 23:31 | Jade
Je tomu poměrně dávno, co jsem začala brblat o změně barvy pokoje. Světle fialová - navíc nezvolená mnou, ale rodiči - se po pěti letech docela okoukala.

Doma mě vyslechli, jenže zřejmě nepochopili, protože když se v zimě maloval celý dům, můj pokoj zůstal nedotčen. S letními prázdninami tak přišel dokonalý čas provést něco, z čeho má celé příbuzenstvo strach - převzít iniciativu.
 
 

Reklama