Listopad 2015

V noci a spát?

1. listopadu 2015 v 1:43 | Jade |  Články
Zase tu budu do rána. Mám naprosto přehozenej režim - šla jsem si dadnout kolem deváté s představou, že vyřeším svůj deficit, probudím se časně, přesto odpočatě a užiju si celičkou neděli za normálního denního rytmu. Místo toho tu šmejdím vzhůru už od půlnoci(!) a bojím se, v jakém stavu se budu pohybovat zítra ve škole.

Ono by se nic nepokazilo, kdybych celé prázdniny nechodila spát v době, kdy běžně vstávám. Strašidelný? Nikdo nevěřil, že takové brigádničení (co jste si mysleli?) zvládnu, avšak o to víc hrdá na sebe a celou skupinku kolem mě jsem. Odnesla jsem to hlavou jak střep, sedřenými prsty - schválně zkuste uhlazovat obaly od čokolády tak dlouho, dokud si nesedřete kůži z prstů - a bolestí v lopatkách, ale dávám se pomalu dohromady. Stejně, jako bylo potřeba rychle se adaptovat na fungování v noci, by se teď docela hodilo naučit se zase žít během světlé části dne. Vlastně jsem celé prázdniny nevyšla ven jindy než za pološera, ať už ráno, nebo večer. A pokaždé do práce nebo z práce.

Návraty domů se mi strašně líbily i z jiných důvodů, než že to mám za sebou. Jistě jde o docela ujeté jednání, ale i po mnohahodinové šichtě jsem vystupovala z autobusu o necelý kilometr dřív, abych si mohla užít procházku za svítání.
Bylo krásné nasávat atmosféru čerstvého dne a nepotkat skoro nikoho. Tedy až na Ženu v plamenech, sekretářku ze základky, se kterou jsme se pokaždé střetly u přejezdu (myslím, že na nás bylo moc dobře rozeznatelné, kdo míří z domů a kdo domů). Jednou jsme procházely úplně kolem sebe, tak jsem se s vypětím posledních sil usmála a pozdravila. Ona odpověděla a za pozdrav přidala mé jméno. Bylo milé, že mě poznala. Musela si říkat něco ve smyslu ty vole, takhle nad ránem, to musela bejt pařba, zároveň mě však nepotěšilo, že moje já po noční směně vypadá stejně hrozně jako základoškolský standart a učitelé plus personál mě stále nemají problém poznat. Sakra.

Nevěřila bych, co se dá tři noci za sebou vydržet. Ne, na brigádě jsme svým způsobem nedřely ani nic těžkého nenosily - jenom seděly a balily čokoládu. Jsem zničená a k tomu fakt pyšná, že jsme to dokázaly vydržet! Zásadní momenty nejspíš nacpu do samostatného článku.
Co asi s prací nesouviselo, byla bondovka při závěrečné směně v podobě velké čokoládové krádeže. Tu náš šestičlenný gang zvládl, stejně jako definitivní opuštění areálu, kdy jsme se tak trochu "vloupaly ven" přes zavřenou bránu. Okolní řidiči nás určitě podezírali, co s mafiánskými výrazy ve svých batůžcích přenášíme a proč z továrny odcházíme plotem. Myslím, že ze záběrů na bezpečnostních kamerách byste se posrali.

Zkuste si v čokoládovně zachovat postoj, že takový věci nejíte. Třetí den už mi z té hnědé hmoty bylo fakt blbě a na hromádku s odloženými kousky, co se nám rozpadly, jsem se nemohla ani podívat. Ostatní to uždibování taky nějak přešlo. Zdá se, že s čokoládou lepší vztah než "jenom ochutnám" již nenavážeme.

Takže takhle vypadaly moje prázdniny. Plán na halloweenské cupcaky s netopýrama vyšel stejně jako ono dnešní "probudím se ráno" a obecně nevím, jestli se po nahlédnutí do potravinářského průmyslu ještě chci přibližovat k jídlu. Byla bych klidnější, kdyby nám aspoň jednou někdo řekl, abychom si umyly ruce nebo vzaly rukavice. Bojím se stoupnout na váhu. Potřebuju se ztrhat na orbitreku (až mě přestane bolet noha, která zlobí i ze zasraného sezení) a naučit hromadu věcí do školy. Dopsat pracovní projekt. Rozfofrovat výplatu.
Aspoň, že na blog si vzpomenu. Stejně bych se strašně nudila, kdyby se nic nemuselo. A máme tu listopad.