Župánek

24. října 2015 v 3:13 | Jade |  Články
Válím se už příšernou dobu v posteli a nemůžu spát. Píšu v představě, že se mi nad článkem povede trochu uvolnit páru, protože den jako tento se moc jednoduše nevstřebává. V tom dobrém.

Můžu na vás okamžitě vyvalit tisíc historek z tanečních, ale jen o nich to tentokrát nebylo. Zajímavě se to totiž začalo jevit mnohem dřív.


Do hodin tělocviku se od třetí třídy zapojuji maximálně sčítáním bodů nebo zapisováním časů. Nebo shrabáváním písku. Na gymplu mi úplné osvobození dává možnost dělat si během těláků úplně co chci. Jenže. Jelikož mi stačí, že mám díru v rozpočtu už kvůli pravidelným nákupům ovesných vloček, nepřipadá v úvahu trávit svou volnou hodinku někde v kavárně s frajersky rozdělanými skripty a chytrým pohledem do nich, skrývajícím paniku, že nic neumím. Takhle to nefunguje (navíc nemám žádná skripta). Nic kromě "jít na jídlo nebo na kafe" mě něnapadá, takže většinou s ostatními necvičícími sedím a čumím, ačkoli 99 % z nich tam sedět musí, protože nemají podepsané úplné uvolnění. S obyčejnou omluvenkou se nikam zdejchnout nemůžou.
Dneska jsem přecejen přemýšlela, jestli mám do těláku jít nebo ne. Čtyřicet pět minut vyhýbání se prolétajícím balónům mě nelákalo, ale co chcete v pátek kolem deváté ráno dělat v malém městě? Řešením bylo držet se třídy a jít okounět do haly.

Podobně omluvená je i má spolužačka, která je po nějaké nemoci. Prý se cítí v pohodě, ale pořád vypadá, jako by se každou chvíli měla zhroutit a v očích se jí dělají krvavý skvrny. Myslím, že by to neměla pokoušet a radši zůstat hodně dlouho doma. Každopádně jsme dnes zabředly do ohromně filozofické debaty, v níž padalo ošklivé množství odborných slov a tolik složitých vět, že by se tomu jednomu zamotala hlava. Nesdílím sice všechny její názory, ale když mladý člověk dokáže přemýšlet v psychologické rovině, jako ona, potěší to. Nebo aspoň mě. Nebo aspoň maličko.

Odpoledne k nám domů dorazila nějaká paní - podržte se, nabírá to obrátky - vyčistit gauč nějakým mimozemským přistrojem. Strávila tu spoustu hodin, čistila pak i koberce. Bez té mašiny, co měla ona, nikdy tak dobrého výsledku nedosáhnete, takže mé pedantsky čistotné já vrní spokojeností. I když bych se, pravda, nad čistým kobercem tolik vzrušovat neměla.:D Ta ženská mě zaujala - a my očividně ji. S rodiči si dlouho povídala o věcech, ohledně kterých je jen tak povídat neuslyšíte - zvláštní.

Překonala jsem další neviditelnou překážku. Při chystání do tanečních jsem zavrhla své dva stávající babkovské modely a sáhla po mini šatech, co zůstaly v sestřině skříni po jejím odstěhování. Někde jsem zmiňovala, že věci nad kolena zásadně nenosím, ale... v určitém okamžiku vám začnou být určité zásady fuk. Černými legínami jsem sice malé černé moc nepodtrhla, ovšem to jsem udělat musela, neboť bych nedokázala jít s úplně odhalenýma nohama. Tak moc se zas nevystavuju, obzvlášť, když vím, že z pozice cizího člověka bych se na svou nemocnou nohu nedokázala ani podívat.

Trénovali jsme polonézu na prodlouženou. Partneři se vybírali na základě dámské volenky a já si se svou podivně vrytou spravedlivostí uvědomila, že je vlastně kapku blbý tahat ze židlí náhodně kluky, kteří jsou již jistě domluvení s někým jiným. Opojila jsem se tou blbou myšlenkou, že přeci nebudu ničit žádný pár, a v salvách obrovského loserského smíchu se přesunula k ostatním zbylým holkám. U nás zůstavají sedět i dobrý kusy, abyste věděli.:) Polonéza se začíná ve čtveřicích, takže mám z jedné strany spolužáka a z druhé někoho silně imaginárního. Prozatím. Je to různě zamotaný, ale vyřeší se to.

Zpozorovala jsem, že když tancuju s někým hodně usměvavým, zvedne mi to náladu a nevydržím se neusmívat taky. Pozitivní, nemyslíte? Jive byl tedy ooohromná sranda (spíš na základě toho milého usmívání), zatímco závěrečný ploužák převelice intelektuální. Ať to zní neromanticky jak chce. Ve mně prostě někdo, kdo na otázku, jak si užívá taneční, odpovídá kultivovaným: "abych pravdu řekl, tak mě to velice baví" a tak dále, prostě zanechá dojem. Jakkoli má sexta pakoušskou pověst.

Afterparty? Už máme vytypovaných pár aktivit a míst, takže nekončíme tak bezmocní jak při prvním potanečním večeru. Minule nám to třeba nezabránilo prosedět hodiny na zastávce, aniž by se někdo z nás vracel domů autobusem, ale to až na zimu nebylo tak nepříjmené. Dnes jsme se ve složení šesti holek usadily v kavárně. Nejsem kavárenský typ, ale za ty kecy u toho to zatím vždycky stálo. No, pro dnešek žádné výjimky, rozbalily jsme to znamenitě.

Šly jsme vyprovodit dvě spolužačky na nádraží a naplánovaly si, že než přijede vlak ostatním, zajdeme do vedlejší vesnice k nám. Opodál se potloukal další hlouček lidí z tanečních a najednou vedle mě stál kluk v kravatě, kterého jsem neznala a pokládal mi nějakou otázku. Děcka, ptal se, jestli jdu do *moje vesnice*. Chtěl mě doprovodit domů. Jenže já poslouchala na půl ucha a zaslechla jsem jen její název. Jakou myslíte, že jsem tam hodila perlu?
"To musíš jít... tamtím směrem."
:DDDDDD Netipovali byste, co?

Nakonec jsme se nějak odpojili a údajně strašidelnou cestu k nám zdolaly s holkami samy. Byly u nás poprvé a líbilo se jim, jaký mám čisto! :D Vykládaly jsme si, pily minerálku a perlily na plné obrátky.
"Co když je to on?" plácla kamarádka, když asi po dvaceti minutách zazvonil zvonek. Smály jsme se tomu a já šla otevřít s tím, že to nepřipadá v úvahu a ke mně určitě nikdo nejde. Netušila jsem... že za dveřmi znovu uvidím onu tvář z nádraží spolu s někým, kdo už je mi o něco povědomější. Ou, překvapení! S chlapci jsem to tedy slušně vyřídila a rozloučila se.:)
Jakmile jsem vešla zpátky do pokoje a prohlásila, že to byl ten kluk, propukl hrozný smích, ale mám dojem, že mi to holky neuvěřily, dokud jsem to nezopakovala třikrát a na pravdivost historky ode dveří se nezapřísahala. Začaly hned vyzvídat, kdo to je, jak se vůbec jmenuje. Nakonec na to přišly samy, já totiž nevěděla vůbec nic.

Dlouho jsem se tolik od srdce nenasmála, tím spíš, že můžu před ségrou frajeřit, jak za mnou přišli dva hezcí kluci v obleku až domů. Sakra, vždyť to není tolik vážný, abych zrovna kvůli tomuhle nemohla tak dlouho spát! :D Určitě nemůžu spát hlady, naposledy jsem měla svačinu touhle dobou odpoledne! Ty jo... co kdyby otevřel táta?!

Holky jsem byla vyprovodit o půl desáté alespoň za naši "strašidelnou" uličku, kterou mám osobně snad nejradši ze všech. Nenačatý pytlík chipsů, který nám donesla máma, jsem později vrcela do komory se slovy: "Takhle se, mami, drží dieta!" za což jsme si - mezi námi děvčaty - vysloužily obdiv.

Závěr? "Musel to bejt ten, co tě viděl - jaks vykládala - když jsi byla odpoledne před barákem v tom kytičkovaným županu a šel kolem někdo ve obleku!"
Skvělý, aspoň, že už nepoužívám svůj foreverpanna župánek a mám pěknej, zelenej s kytičkama. Paráda. Ale to už jsme u jiného příběhu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama