Říjen 2015

I need a... breathe? bread? break?

26. října 2015 v 18:51 | Jade |  Články
Přišla jsem vám něco říct, otevřela k tomu mailovou schránku, zjistila, že jsem si vydělala své první peníze a myšlenka na to důležitý je tatam.

Není to velká částka, ale na ruku tolik jen tak nedostávám. Navíc je poctivě vydělaná, oujé! Samostatná Jade! Stálo ji to jen pětinásobné nervové zhroucení!
Moment, ať nekecám. Úplně první výplatu jsem vlastně dostala kdysi před Vánoci za brnkání koled a zazpívání Bílýho slona při rozsvicování stromku na náměstí. Dali mi stovku a oranžovej hrníček. Pár střepů, co z něj nedávno zbylo, mě snad nikdy tolik nerozesmutnilo.

Župánek

24. října 2015 v 3:13 | Jade |  Články
Válím se už příšernou dobu v posteli a nemůžu spát. Píšu v představě, že se mi nad článkem povede trochu uvolnit páru, protože den jako tento se moc jednoduše nevstřebává. V tom dobrém.

Můžu na vás okamžitě vyvalit tisíc historek z tanečních, ale jen o nich to tentokrát nebylo. Zajímavě se to totiž začalo jevit mnohem dřív.

Cvakání v nestíhání

21. října 2015 v 19:39 | Jade |  Články
Upřímně, tentokrát si nebudu dávat moc záležet, protože počítače mám akorát plné zuby.

To je příznivá novinka, když vezmeme v potaz, že důvodem mého častého vysedávání před obrazovkou je práce. Opravdová! Za prachy! Teď jistě chápete, proč je mi z písmenek nevolno a blogu se důkladným obloukem vyhýbám. Mám toho celkem po krk a pokud to jde, předstírám, že elektronika neexistuje.

Moje karty

12. října 2015 v 19:30 | Jade |  Do vzduchu
16. října to budou dva moc důležité roky ode dne, co se mi převrátil život o sto osmdesát stupňů.

Okecávala jsem to už stokrát, takže abyste pochopili jádro věci, vyjádřím zde situaci jen stručně. V rámci projektu "Jade nebude na vozíku" mi kdysi bylo navrhnuto uříznutí nohy nad kolenem, abych od oné problematické partie měla pokoj, nebo čtyřcentimetrové zkrácení stehenní kosti, a tím přizpůsobení délky nohy nevímčemu uvnitř. O křečových žílách a malformacích ani nemluvím, s tím se nic dělat nedá. To druhé řešení, co jsem po dlouhém zvažování uznala za hodné pokusu, bylo dosud provedené na čtyřech lidech včetně mě a stále s sebou neslo riziko, že se něco zmastí a dojde k amputaci. Proto jsem se pro všechny případy smířila s tím, že se po operaci můžu probudit o část těla lehčí.
Bylo 16. října 2013, kdy jsem na personál ARA po mnohahodinové narokóze chrchlala ještě s hadičkou v krku dotaz, jestli ji teda mám nebo ne. Jo, noha mi zůstala, ale tím to všechno začalo.

Ein zwei drei

10. října 2015 v 14:17 | Jade |  Články
Říkal někdo, že mu schází mé deníčkové výplody? Neříkal. Takže tady jsou.

Na moje líné poměry se toho událo až příliš. Jsem bohatší o pár materiálních kousků, srandovních vzpomínek, životních rad od hyperaktivních pořadatelů prezentací a dokonce jedno zdánlivě závažné zjištění, které svým způsobem objasňuje spoustu divných věcí. Přečtěte si pár příhod!

Klasický fanatický útok na oblast sporáku po návratu odkudkoli se mi pojednou vymstil. To bylo takhle. Přicházím z dlouhého vyučování a očekávám, že na mě v troubě čeká oběd, na nějž se těším od chvíle, co ho ráno spatřuji ještě neupravený a zmrazený na lince - ryby ulovené naším známým v Norsku. Doma nikdo není, takže nemilosrdně vytahuji plech a za půl minuty mi z celé speciality nezbývá na talíři ani drobek.
Později dorazí máma a ptá se, jak mi chutnalo. Samozřejmě, že chutnalo. Nato se ptá, jestli jsem snědla i kůži. Samozřejmě, že snědla, a jak byla křupavoučká! Mámin vystrašený pohled mi dává znát, že všechno nebude tak úplně cajk. Všichni přece dobře víme, že kůže hlubokomořských ryb se jíst nesmí! Kdyby na nich zůstala zapomenutá šupinka, mohlo by to prý být špatný. V ten moment jsem na sobě začala pozorovat všechny příznaky otravy a strávila půl dne v představách, jak mi odchází orgány (důraz na slovo "představy"). A pak... jsem to přežila.

(Od)stěhování

3. října 2015 v 21:40 | Jade |  Články
Zkuste vnímat ten klid na duši, se kterým článek píšu. Zvýšená koncentrace kartonových krabic znamená jediné - Jade se dočkala.

Víme, jak neochotně se k následujícímu tématu vyjadřuju, ale mám potřebu poznamenat sem jednu vcelku zásadní věc. Sezona kolotočů skončila a čeká nás pár posledních víkendových akcí, při nichž už není třeba bydlet v maringotce. Takže jsme se po půl roce konečně přestěhovali zpátky do baráku, který jako jediný považuju za opravdový domov. Holka jako já by měla být doma všude. Nasrat.
Když nepočítám každotýdenní přejíždění z místa na místo během sezony, stěhujeme se dvakrát za rok. Zjara pryč a na podzim zpět. Je to mimochodem jeden ze dvou důvodů, proč neděláme opravdový vánoční úklid - všechno se totiž nejlépe vysmejčí a urovná právě při stěhování (druhá příčina je, že stejně uklízíme furt). A přesně tím od pátku žijeme. Naštěstí máme natrénováno, takže jsme už nyní krásně zabydlení. Jsem z toho zápřahu docela utahaná, a přitom je mi tak báječně lehce.

Omáčku už ne

1. října 2015 v 19:36 | Jade |  Články
K rýmičkám patří kapesníky, nosní spreje, odpočinek a vytížené peřiny. Ne vaření.

Maminka si situaci přebrala špatně. "Jade zůstala doma, protože jí je blbě," pochopila jako "Jade zůstala doma" a tečka. Že se nevykroutím z otravného ranního zastýlání všech peřin, mi došlo hned, ale nevadí. Že se bez mého přičinění z dřezu nepřestane valit špinavé nádobí, to taky chápu. Ale pokyn "něco uvařit" byl na můj stav už trochu přes čáru.