Prázdná klec

6. července 2015 v 13:18 | Jade |  Články
Dobře si uvědomuju, jaké nehorázné štěstí mám v tom, že mohu napsat následující větu. Nikdy mi nikdo neumřel. Tedy ne člověk tak blízký, že by mě jeho smrt na dlouhé týdny zasáhla nepotlačitelným splínem a smutkem.

Doufám, že na toto odvážné tvrzení nedoplatím, protože není radno ignorovat pomíjivost života a jeho schopnost neuvěřitelně rychle brát.

Z nejbližší stránky jsem smrt poznala na podzim minulého roku, kdy se našemu osmiletému pinči stal osudný nárazník jedoucího automobilu. Máma s ním dorazila z procházky; stála mezi vchodovými dveřmi a volala Pinče domů, jenže ten zůstal na druhé straně téměř nefrekventované silnice a zdráhal se přiběhnout. Nakonec vyrazil v právě nejnevhodnější moment. Byla tma a řidička neměla šanci ho vidět, ani zastavit. Při tupé ráně nárazu ve mně škublo. Náš mazlíček zůstal ležet s přeraženým vazem. Nevypadal zraněně.


V posmrtný život nevěřím, ale tenkrát mi to bylo líto. Strašně jsem prahla po naději, že Pinč tam někde je. Byl to možná "jenom pes", ale ta samá bezmoc, ten samý zásah definitivního konce. Kde jsi? běželo mi hlavou a rozplakala jsem se.
Odmítla jsem se s ním jít naposled rozloučit, abych mi mohl zůstat v paměti jenom plný života. Měla jsem za to, že pohled na mrtvé zvíře je nesnesitelný.

Bolestné vzpomínky mi osvěžil včerejšek, který se stal osudným našemu miloučkému, krotkému osmákovi degu. Svůj vliv na to mělo horko, ale jsem přesvědčená, že o rok dříve by na něj nedoplatil. Pět let hlodavčího bytí je mnoho. Toho rána ještě běhal v kolečku a večer před tím jsme si hráli, když jsem ho však včera odpoledne vzala do dlaně, vypadal hůř než jen obyčejně malátný. Vytušila jsem jsem, co přijde, ale pokládala jsem za naprosto přirozené být mu na blízku, napříč předpokládané odtažitosti vůči skomírajícímu tělíčku. Unaveně ležel a mělce dýchal, nezdálo se, že by trpěl bolestmi, proto jsem nepřijala mámin návrh, abychom mu to urychlili. Jde o nevyhnutelnou část života. Držela jsem ho v přijatelném chládku, snažila se do něj vpravit vodu, ale každý pokus o pomoc ho strašně znepokojil. Ke konci jsem to přestala brát jako pozitivní znak, že se vůbec něco děje. Mé pomáhání mu jenom prodlužovalo trápení. Už aby se stalo cokoli, jen ať je to rychle. Přestala jsem s hlazením a pokusy o ochlazení vodou či doplnění tekutin. Na smíření jsem měla mnoho hodin, sebraly mě až osmáčkovy poslední chvíle. Lapání po dechu a záškubům v době, kdy už o sobě pravděpodobně nevěděl, jsem nedokázala přihlížet. Na posledních pět minut jsem slabošsky odešla. Věděla jsem, že za tu krátkou dobu to už skončí. Skončilo.

Smutným způsobem je užitečné vědět, co od sebe v takových chvílích čekat. Tvrdím to samé, co tehdy, když jsem se dostala ze zaseknutého výtahu nebo když mě vezli na operační sál připravenou na amputaci nohy. Těžká období jsou smutná a přitom velmi přínosná k poznání sebe sama. Teď vím, že pohled na milované mrtvé zvířátko je... pořád jenom pohled, který nám sice ukazuje smrt, ale nás u něj nic fyzicky nebolí. S osmáčkem jsem se rozloučila, sama ho zakryla i zasypala. Sevřené srdce a znechucení přebila smířená otupělost.

Vím ještě jednu věc. Už žádné mazlíčky. Žádnému nechci ručit za život v zajetí. Nechci podporovat zverimexy. Nechci znova přihlížet tomu všemu. Moje srdce patří přírodě a divokým zvířatům.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 myantisecretdiary myantisecretdiary | 6. července 2015 v 13:48 | Reagovat

Zomreli mi 3 mačky zo štyroch vďaka tomu, že bývame pri ceste. Uplne ta chapem a chapem aj bolest ked so smrtou nedokazeme nič robit, niektoré časti zivota proste musime len preplakat alebo predychat

2 Kimi Kimi | Web | 6. července 2015 v 19:02 | Reagovat

Je mi to ľúto.. Si človek s veľkým srdcom a takýto ľudia ako ty si nezaslúžia trpieť...ja som mala len tri malé rybičky aj to keď som mala len 4, ale strávila som celé dni pozeraním sa na ne :D

3 Yeanni Yeanni | Web | 8. července 2015 v 23:51 | Reagovat

S tým úmrtím v rodine to máme rovnako, naposledy nám umrel stareček pred 20 rokmi, ktorého si ani nepamätám, keďže v tej dobre som mala tri mesiace. A dúfam, že to tak aj zostane ešte dlho, pretože neviem ako by som sa s tým vyrovnala.. No zomreli nám dvaja psy, keď zomrel môj, tak som sa tiež nešla ani pozrieť na neho, už je to možno 7 rokov, ale doteraz mi chýba.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama