Červenec 2015

A je vymalováno

30. července 2015 v 23:31 | Jade |  Články
Je tomu poměrně dávno, co jsem začala brblat o změně barvy pokoje. Světle fialová - navíc nezvolená mnou, ale rodiči - se po pěti letech docela okoukala.

Doma mě vyslechli, jenže zřejmě nepochopili, protože když se v zimě maloval celý dům, můj pokoj zůstal nedotčen. S letními prázdninami tak přišel dokonalý čas provést něco, z čeho má celé příbuzenstvo strach - převzít iniciativu.

Pozvolným tempem

20. července 2015 v 18:34 | Jade |  Články
Mám obavu, že veškeré benefity těchto prázdnin spočívají ve volném režimu ohledně vstávání a chození spát, případně vorazu během libovolné části dne.

Včera. Je super vědět, že vás netlačí povinnosti a můžete si dovolit zevlovat kdykoli chcete. Tímto vyplývá na povrch fakt, že jsem patrně nechutně neproduktivní hovado. Ale co taky dělat. Závidím lidem přizpůsobeným současným teplotám; já se při nich na nic užitečného nezmůžu, trvají už dlouho a okolní atmosféra je čím dál utahanější. Fajn, legendární plány si odbydu až v srpnu. Červenec proflákám... a pokusím se přežít.

Vegouši a farmářské trhy

18. července 2015 v 15:47 | Jade |  Články
Když jsme se po nemožně dlouhé době domlouvaly s jednou z mých nejbližších kamarádek na setkání, napínala mě tím, že má velkou novinku. Nažhavená na ten drb jsem před jejím domem slídila už o několik minut dřív.

Jakmile vylezla ven, trvalo pár sekund, než ze sebe vypálila: "Jsem vegetarián!"

"Nestojím o vaši pozornost"

11. července 2015 v 12:00 | Jade |  Články
Léta přátelství s Dvojčaty nám ukázala, že čím déle se na něco chystáme, tím spíše k tomu nedojde. Proto jsme se naučily jednat docela prvoplánově.

"Hele, a nechcete tady dneska přespat?"
"Tak my si jdem pro pyžamo."

Pojem bez pojmu

8. července 2015 v 20:51 | Jade |  Články
Poslední dny bych popsala slovem "bublina". Bublina v jakési relativní dimenzi, kde neexistuje čas a dny v týdnu. Bublina, jakožto jedinej prostor, kterej kolem sebe vnímám.

Teď, tady. Nepřemýšlím nad ničím jiným než nad tím, co bezprostředně prožívám. Nevidím za hranice toho, co vidím.

Prázdná klec

6. července 2015 v 13:18 | Jade |  Články
Dobře si uvědomuju, jaké nehorázné štěstí mám v tom, že mohu napsat následující větu. Nikdy mi nikdo neumřel. Tedy ne člověk tak blízký, že by mě jeho smrt na dlouhé týdny zasáhla nepotlačitelným splínem a smutkem.

Doufám, že na toto odvážné tvrzení nedoplatím, protože není radno ignorovat pomíjivost života a jeho schopnost neuvěřitelně rychle brát.

Z nejbližší stránky jsem smrt poznala na podzim minulého roku, kdy se našemu osmiletému pinči stal osudný nárazník jedoucího automobilu. Máma s ním dorazila z procházky; stála mezi vchodovými dveřmi a volala Pinče domů, jenže ten zůstal na druhé straně téměř nefrekventované silnice a zdráhal se přiběhnout. Nakonec vyrazil v právě nejnevhodnější moment. Byla tma a řidička neměla šanci ho vidět, ani zastavit. Při tupé ráně nárazu ve mně škublo. Náš mazlíček zůstal ležet s přeraženým vazem. Nevypadal zraněně.

Deset věcí, co bych řekla deseti různým osobám

5. července 2015 v 0:31 | Jade |  Do vzduchu
S tímto tématem jsem se setkala v některém z řetězákových dotazníků, které putují po blogerské komunitě. Nestihla jsem ukrást všechny otázky, takže se rozepíšu jenom na jednu, a sice kterých 10 věcí bych řekla 10ti různým lidem?

Nic není zrovna dvakrát promyšleno. Předpřipravený článek by byl možná obsahově zajímavější, ale ne tolik autentický a půlnočně spontánní.
Takže člověče...

Rande zmrzlinové expedice

3. července 2015 v 17:38 | Jade |  Články
Třetí den prázdnin konečně nebyl nezáživný. Potřebovala jsem odreagování před náročným víkendem a domluvila se s Dvojčaty a další kamarádkou na setkání.

Večer mě čekají povinnosti, takže jsme jízdu odstartovaly co nejdřív a už v deset dopoledne oxidovaly u Dvojčat na gauči. Před odchodem holky chtěly uvařit oběd a měly sakra štěstí, že mají v místnosti jediného člověka na zeměkouli, kterého baví loupat brambory. Takže jsem podala pomocnou ruku. Se škrabkou.
Venku naše kroky vedly jasně do kavárny vstříc bramborovým plackám. Sledujete mé vysazení na brambory? To už jsme se pohybovaly v plném čtyřčlenném počtu i s další poutnicí, která se k nám připojila. Holky kecaly, že se nepřežíraj, ale jejich objednaná malinovka tomu nepovídala. Ještě to úspěšně dorazily zmrzlinou velkou jak vánoční stromeček.

Kde zebry dávaj dobrou noc

1. července 2015 v 23:33 | Jade |  Články
Když sedím před textovým editorem, přepadá mě pravidelně jedna výčitka: pořád nevlastním elegantní deníček s roztomilou tužtičkou. Mám představu, jak je v případě, že mě napadá něco dobrého či vtipného, ležérně vytahuji z kabelky a dělám si poznámku určenou k pozdějšímu zveřejnění v článku. Mimo jiné musí jít o velmi elegantní gesto, přičemž je nutné vypadat tak nějak... intelektuálně sexy. Což je velmi vtipné, protože tak málo jako intelektuálu a sex-appealu mám snad jen šikovnosti.
Tolikrát denně tohle postrádám (deníček, ne intelektuál, protože blbci jsou spokojený). Překážkou je, že nemám tu kabelku. Dobře, to není celé. Hlavní důvod je, že jsem líná si něco tak nepatrného zařídit, třebaže vím, že bych se s tím vyřádila. Takto můžu nahlédnout nanejvýš do poznámek v telefonu, kde se na mě šklebí jen připomínka "tvaroh". (Byla jsem nakupovat. Patrně jsem v Albertě neučinila žádný duchaplný postřeh hodný záznamu.)

Na tuto adresu se vracím už podruhé. Šílím z ní. A to v dobrém, prosím! Vůbec, nějak jsem se poslední dobou naučila vyjadřovat radost výrazy jako "já se zblázním", "asi omdlím" nebo "z toho zešílím" ve velmi nadšeném provedení. Třeba když jsem od prarodičů nedávno jen tak dostala tisícovku, hned jsem zareagovala, že mě mrdne. Ale chtěla jsem říct, že "cestu savanou" mám mnohem radši než všechny anglické názvy a další blbosti, kterými jsem dřív danou kolonku zatěžovala. Mám slabost pro černý kontinent, proto je mi to blízké. Titulek blogu je věru převelice nápaditý (pozn: aktuálně "Cesta savanou"), ale chápejte, že jsem kreativitou potřebnou k napsání prvního článku nechtěla nikde plýtvat.

A tak tu zase trčím. Vést blog mě baví, ale velmi neochotně mu obětuji čas, když je tolik důležitějších věcí. Takže tu nečekejte žádný fofr. Dneska jsem na sobě pocítila sociální fobii; máma mě poslala udělat ven nějakou práci a já se zuby nehty bránila jen kvůli tomu, že se poblíž vyskytoval hlouček lidí. Zašít se v téhle situaci k internetu je možná kapku nelogický krok... ale možná pouze cesta, jak urychlit proces odříznutí od světa a dosažení levelu "podivín, co má deník se supr tužtičkou". Až si ho půjdu koupit, přiberu nějaké pěkné fixy, protože jsem přesvědčená, že je to to jediné, co mi chybí k vytvoření přehledných skript z předmětů, ze kterých plánuju maturovat. Barvičky nadevše. Sledujete, čím se zaobírám po prváku o prázdninách? To radši ten blog.