Věřím

14. července 2017 v 19:55 | Jade |  Články
Něco se rýsuje. Upínám se k tomu, šílím, jak nemůžu vydržet nápor, co mě dusí. Bude poslední nadějě toho, jestli mám bojovat nebo ne. Věřím v to.
 

Všechno se změmilo

24. března 2017 v 17:17 | Jade |  Články
Víte, netušila jsem, jaké je být ve strašné bryndě. Teď už to vím.

(Omlouvám se, že nepíšu tak, jak bych chtěla. Děla mi obrovský problěly psát, ale zdokonalu ji se.)

Chodila jsem na brigádu, protože byly podzimní prázniny. Asi si nedovedete přectavit, jak ta noha neskutečně bolela. Pocítila jsem, že je něco špatně. Noha mě začala trápit od malého dítětě, ale takovou palčivou bolest jsem nikdy nedovedla zařadit.
Ráno. Maminka mě zbudila, jelikož byly ryby a ty já ráda. Sedela jsem v kuchyni a najednou to začlo.

"Je mně... nějak... divně..." Potom jsem omdlela a už mě neprobudili. Sanitka. Řev. Všechno jsem slyšela, povzdálí... V tu ránu se změnilo úpně všechno.
Měla jsem mozkovou příhodu. Dělalo mi nejvěčí problémy s mluvením, ale logopadka říkala, že se všechno zlepší, pojedu do lázní a můžu jít zase do školy na gymnázium.
6 dní jsem to vydržela, hlavička se zlepčovala a nabíralo přesvěčivé obrátky. A pak? Tento moment jsem omdlela po druhé a bylo všechno o 100 procent horší. Nemusela jsem přežít. Doktoři říkají, že se mluví o smrti každý den, ale přesto jsem přežila. První měsíc to bylo čiré zlo, ale pomalu se dávám do hromady.

Ale víte co? Požívám bolest, každý kousek vnitru mluví tak jednoduše... Nedude dlouho trvat, kdy udělám všechno proto, abych skončila.

Nový začátek?

29. ledna 2017 v 21:23 | Jade |  Články
Ahoj. Dlouho jsme se neviděli.

Měla jsem mozkovou příhodu. Dost hustý, že?

1. listopadu 2015 je to úplně na hovno. Špatně se mi mluví, nemůžu chodit a ruka mě neposlouchá. Jinak se mám dobře, dík za optání.

Stát se to může i vám, ale byla bych raději, kdy by ne. Tady ta nemoc je moc hnusná.
 


Jak to bylo pěkný

22. března 2016 v 16:39 | Jade |  Do vzduchu

Proč já, když ostatní jsou mnohem větší svině...

V noci a spát?

1. listopadu 2015 v 1:43 | Jade |  Články
Zase tu budu do rána. Mám naprosto přehozenej režim - šla jsem si dadnout kolem deváté s představou, že vyřeším svůj deficit, probudím se časně, přesto odpočatě a užiju si celičkou neděli za normálního denního rytmu. Místo toho tu šmejdím vzhůru už od půlnoci(!) a bojím se, v jakém stavu se budu pohybovat zítra ve škole.

Ono by se nic nepokazilo, kdybych celé prázdniny nechodila spát v době, kdy běžně vstávám. Strašidelný? Nikdo nevěřil, že takové brigádničení (co jste si mysleli?) zvládnu, avšak o to víc hrdá na sebe a celou skupinku kolem mě jsem. Odnesla jsem to hlavou jak střep, sedřenými prsty - schválně zkuste uhlazovat obaly od čokolády tak dlouho, dokud si nesedřete kůži z prstů - a bolestí v lopatkách, ale dávám se pomalu dohromady. Stejně, jako bylo potřeba rychle se adaptovat na fungování v noci, by se teď docela hodilo naučit se zase žít během světlé části dne. Vlastně jsem celé prázdniny nevyšla ven jindy než za pološera, ať už ráno, nebo večer. A pokaždé do práce nebo z práce.

Návraty domů se mi strašně líbily i z jiných důvodů, než že to mám za sebou. Jistě jde o docela ujeté jednání, ale i po mnohahodinové šichtě jsem vystupovala z autobusu o necelý kilometr dřív, abych si mohla užít procházku za svítání.
Bylo krásné nasávat atmosféru čerstvého dne a nepotkat skoro nikoho. Tedy až na Ženu v plamenech, sekretářku ze základky, se kterou jsme se pokaždé střetly u přejezdu (myslím, že na nás bylo moc dobře rozeznatelné, kdo míří z domů a kdo domů). Jednou jsme procházely úplně kolem sebe, tak jsem se s vypětím posledních sil usmála a pozdravila. Ona odpověděla a za pozdrav přidala mé jméno. Bylo milé, že mě poznala. Musela si říkat něco ve smyslu ty vole, takhle nad ránem, to musela bejt pařba, zároveň mě však nepotěšilo, že moje já po noční směně vypadá stejně hrozně jako základoškolský standart a učitelé plus personál mě stále nemají problém poznat. Sakra.

Nevěřila bych, co se dá tři noci za sebou vydržet. Ne, na brigádě jsme svým způsobem nedřely ani nic těžkého nenosily - jenom seděly a balily čokoládu. Jsem zničená a k tomu fakt pyšná, že jsme to dokázaly vydržet! Zásadní momenty nejspíš nacpu do samostatného článku.
Co asi s prací nesouviselo, byla bondovka při závěrečné směně v podobě velké čokoládové krádeže. Tu náš šestičlenný gang zvládl, stejně jako definitivní opuštění areálu, kdy jsme se tak trochu "vloupaly ven" přes zavřenou bránu. Okolní řidiči nás určitě podezírali, co s mafiánskými výrazy ve svých batůžcích přenášíme a proč z továrny odcházíme plotem. Myslím, že ze záběrů na bezpečnostních kamerách byste se posrali.

Zkuste si v čokoládovně zachovat postoj, že takový věci nejíte. Třetí den už mi z té hnědé hmoty bylo fakt blbě a na hromádku s odloženými kousky, co se nám rozpadly, jsem se nemohla ani podívat. Ostatní to uždibování taky nějak přešlo. Zdá se, že s čokoládou lepší vztah než "jenom ochutnám" již nenavážeme.

Takže takhle vypadaly moje prázdniny. Plán na halloweenské cupcaky s netopýrama vyšel stejně jako ono dnešní "probudím se ráno" a obecně nevím, jestli se po nahlédnutí do potravinářského průmyslu ještě chci přibližovat k jídlu. Byla bych klidnější, kdyby nám aspoň jednou někdo řekl, abychom si umyly ruce nebo vzaly rukavice. Bojím se stoupnout na váhu. Potřebuju se ztrhat na orbitreku (až mě přestane bolet noha, která zlobí i ze zasraného sezení) a naučit hromadu věcí do školy. Dopsat pracovní projekt. Rozfofrovat výplatu.
Aspoň, že na blog si vzpomenu. Stejně bych se strašně nudila, kdyby se nic nemuselo. A máme tu listopad.

I need a... breathe? bread? break?

26. října 2015 v 18:51 | Jade |  Články
Přišla jsem vám něco říct, otevřela k tomu mailovou schránku, zjistila, že jsem si vydělala své první peníze a myšlenka na to důležitý je tatam.

Není to velká částka, ale na ruku tolik jen tak nedostávám. Navíc je poctivě vydělaná, oujé! Samostatná Jade! Stálo ji to jen pětinásobné nervové zhroucení!
Moment, ať nekecám. Úplně první výplatu jsem vlastně dostala kdysi před Vánoci za brnkání koled a zazpívání Bílýho slona při rozsvicování stromku na náměstí. Dali mi stovku a oranžovej hrníček. Pár střepů, co z něj nedávno zbylo, mě snad nikdy tolik nerozesmutnilo.

Župánek

24. října 2015 v 3:13 | Jade |  Články
Válím se už příšernou dobu v posteli a nemůžu spát. Píšu v představě, že se mi nad článkem povede trochu uvolnit páru, protože den jako tento se moc jednoduše nevstřebává. V tom dobrém.

Můžu na vás okamžitě vyvalit tisíc historek z tanečních, ale jen o nich to tentokrát nebylo. Zajímavě se to totiž začalo jevit mnohem dřív.

Cvakání v nestíhání

21. října 2015 v 19:39 | Jade |  Články
Upřímně, tentokrát si nebudu dávat moc záležet, protože počítače mám akorát plné zuby.

To je příznivá novinka, když vezmeme v potaz, že důvodem mého častého vysedávání před obrazovkou je práce. Opravdová! Za prachy! Teď jistě chápete, proč je mi z písmenek nevolno a blogu se důkladným obloukem vyhýbám. Mám toho celkem po krk a pokud to jde, předstírám, že elektronika neexistuje.

Moje karty

12. října 2015 v 19:30 | Jade |  Do vzduchu
16. října to budou dva moc důležité roky ode dne, co se mi převrátil život o sto osmdesát stupňů.

Okecávala jsem to už stokrát, takže abyste pochopili jádro věci, vyjádřím zde situaci jen stručně. V rámci projektu "Jade nebude na vozíku" mi kdysi bylo navrhnuto uříznutí nohy nad kolenem, abych od oné problematické partie měla pokoj, nebo čtyřcentimetrové zkrácení stehenní kosti, a tím přizpůsobení délky nohy nevímčemu uvnitř. O křečových žílách a malformacích ani nemluvím, s tím se nic dělat nedá. To druhé řešení, co jsem po dlouhém zvažování uznala za hodné pokusu, bylo dosud provedené na čtyřech lidech včetně mě a stále s sebou neslo riziko, že se něco zmastí a dojde k amputaci. Proto jsem se pro všechny případy smířila s tím, že se po operaci můžu probudit o část těla lehčí.
Bylo 16. října 2013, kdy jsem na personál ARA po mnohahodinové narokóze chrchlala ještě s hadičkou v krku dotaz, jestli ji teda mám nebo ne. Jo, noha mi zůstala, ale tím to všechno začalo.

Ein zwei drei

10. října 2015 v 14:17 | Jade |  Články
Říkal někdo, že mu schází mé deníčkové výplody? Neříkal. Takže tady jsou.

Na moje líné poměry se toho událo až příliš. Jsem bohatší o pár materiálních kousků, srandovních vzpomínek, životních rad od hyperaktivních pořadatelů prezentací a dokonce jedno zdánlivě závažné zjištění, které svým způsobem objasňuje spoustu divných věcí. Přečtěte si pár příhod!

Klasický fanatický útok na oblast sporáku po návratu odkudkoli se mi pojednou vymstil. To bylo takhle. Přicházím z dlouhého vyučování a očekávám, že na mě v troubě čeká oběd, na nějž se těším od chvíle, co ho ráno spatřuji ještě neupravený a zmrazený na lince - ryby ulovené naším známým v Norsku. Doma nikdo není, takže nemilosrdně vytahuji plech a za půl minuty mi z celé speciality nezbývá na talíři ani drobek.
Později dorazí máma a ptá se, jak mi chutnalo. Samozřejmě, že chutnalo. Nato se ptá, jestli jsem snědla i kůži. Samozřejmě, že snědla, a jak byla křupavoučká! Mámin vystrašený pohled mi dává znát, že všechno nebude tak úplně cajk. Všichni přece dobře víme, že kůže hlubokomořských ryb se jíst nesmí! Kdyby na nich zůstala zapomenutá šupinka, mohlo by to prý být špatný. V ten moment jsem na sobě začala pozorovat všechny příznaky otravy a strávila půl dne v představách, jak mi odchází orgány (důraz na slovo "představy"). A pak... jsem to přežila.

Další články


Kam dál